CZ / ENG

Ptáme se

Zuzana Kubelková: Umění je výsada i dvousečná zbraň

Šíři talentu sklářské výtvarnice Zuzany Kubelkové oceníte ještě víc, když se seznámíte i s jinými výtvarnými obory, v nichž tvoří svá díla, ať už je to malba, kresba, šperk, vitráže nebo design – všechna svědčí o nadání, vynalézavosti, řemeslné zdatnosti a umělecké poctivosti, invenci a hledačství nových cest v umění. 

Zuzana Kubelková: Umění je výsada i dvousečná zbraň

► for English click here


Zuzana Kubelková získala sklářské vzdělání na severu Čech. Po Uměleckoprůmyslové střední škole v Železném Brodě, kde absolvovala obor lisování skla, pokračovala ve studiu na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem v ateliéru Ilji Bílka a absolvovala též několik zahraničních stáží. Od roku 2007 se účastní rozličných výstavních projektů, první ocenění za svou práci získala již po dvou letech. Uspěla v prestižních českých soutěžích s mezinárodní účastí: Cena Ludwiga Mosera, Stanislav Libenský Award. Nedávno získala hlavní cenu v soutěži Young Glass 2017 v dánském Ebeltoftu.


Kurátoři a výtvarní kritici na její tvorbě oceňují právě odvážný experiment sázející na dobrodružství nejistoty, které se projevuje jak ve výtvarných idejích a záměrech, tak v  mnoha rozmanitých materiálech, s kterými kombinuje sklo. Nic z toho však na výstavě Sui generis v Galerii Kuzebauch (10. 11. 2017 – 7. 1. 2018) neuvidíte. Tato výstava je v nejlepším slova smyslu jednostrunná, věnovaná pouze tomuto zvláštnímu, zde vystavenému sklu. 

Dívala jsem se znovu na vaše skleněné plastiky z doby vašich univerzitních studií u docenta Ilji Bílka a nebyla jsem překvapená. Jeho pedagogický rukopis je v nich velmi znát v tom nejlepším slova smyslu – dokonalá geometrie, čisté a trochu přísné linie, elegance a uměřenost, logika stavby díla, absence všeho zbytečného, ani gram „sádla“ navíc… Vaše práce o tři roky později, konkrétně na výstavě Sui generis (ale samozřejmě i jiná díla), jsou uvolněnější a hravější. Jak moc je těžké osamostatnit se od výtvarného vedení tak silné osobnosti, jakou Ilja Bílek je? To případné odpoutání, pokud to tak bylo – byl to trochu boj a trochu vzdor, anebo přirozené zrání a směřování do hájemství vlastní výtvarné říše?
Ano, u každého absolventa umělecké školy je znát otisk pedagoga, u kterého studoval – ať už jde o ateliér skla u nás v Ústí, na UMPRUM v Praze, nebo ateliér pana Stanického ve Zlíně. Každý, kdo tyto ateliéry alespoň trochu zná, pozná, u koho ten který výtvarník studoval, což si myslím není úplně špatné. Každá škola má svůj rukopis a něco do sebe. V mém případě osvobozování se od vlivu pana Bílka začalo již na škole, ačkoli ten vliv je znát stále. Z každé konzultace, ať už šlo o malbu, kresbu nebo sklo, design nebo volné věci, si člověk něco vezme, a já jsem si od něj tenkrát brala hodně. Postupem času jsem se ale uvolnila a začala jsem experimentovat. Myslím, že se to projevilo po stáži v Budapešti, kde jsem si zkusila i jiné přístupy ke sklu a viděla další věci, které sklo umožňuje. Po návratu vznikl projekt Proces deformace, což už byl sám o sobě trochu experiment, ačkoli se jednalo o tavenou plastiku. A pak už to šlo samo. Pan docent Bílek mi dal volnou ruku a já si vyzkoušela tvůrčí svobodu. Tak vznikly mé první prostorové instalace. Pak jsem k tomu přidala něco z chemie, elektroniky a programování a nyní přicházím s dalšími materiály a postupy, které se sklem mají hodně společného, ale přitom jsou od tradičního zpracování někdy trochu, a někdy dost odkloněny. Jde o experimenty, které mi umožňují, když je zvládnu, vytvořit originální kusy. Škola mi dala dobrý základ, pak už to šlo samo.

V kolekci Sui generis využíváte tvarové a výrazové možnosti, které nabízí práce s látkou: pružnost, nařasení látky, její splývavost, tendence „cuckatět“ a trhat se, náhodné přehyby, splétání proužků do copánků, vytažení třásní na okrajích, všelijaké uzly a úvazy a také zbytky a odstřižky, které jsou východiskem pro sklo „vyrostlé“ z textilie. Co bylo cílem této realizace – dát tkanině pevný tvar, nebo změkčit, uvolnit a rozpohybovat sklo?
Cílem bylo primárně industriální materiál transformovat do živého a organického tvaru. Sám o sobě je to materiál, u kterého jen částečně můžu tušit, jak se přetaví a transformuje, už tímto je živý. Přece jen je to sklo. Paradoxem je, že skelná vlákna, textilie, se používají jako izolanty a také k šití ochranných obleků do extrémně horkých prostředí – a já tento materiál vezmu, přetavím ho a úplně zruším to, k čemu byl primárně určen. Jeho zpracování je technologicky velmi náročné. Každé vlákno má svou teplotu, při které taje. Záleží na mnoha aspektech a přijít na ně bylo asi tím nejtěžším. Podobně je to s čedičovými vlákny, která používám, tam se pohybujeme v mnohem vyšších teplotách.

Actiniaria z tavené skelná textílie, součást výstavy Sui generis

Biorytmy Sui generis

Co mě z vaší tvorby opravdu nadchlo, je váš projekt Warped Glass Masks. Byla jeho inspirací velká kultura benátských masek, nebo sama skelná textilie? Pak bychom je mohli považovat za druhou tvář výstavy Sui generis, a to nikoli kdesi v prostoru, ale jako umělecké objekty přímo na těle, tedy na tváři. Jak projekt skleněných masek vznikal a bude mít nějaké pokračování?
V Benátkách na karnevalu jsem několikrát byla, ale primární inspirací byly africké masky, se kterými jsem se setkala na cestě jižní Afrikou. Do toho jsem, úplnou náhodou, přišla na materiál skelné textilie a propojila nápad s materiálem. A tak začaly první experimenty. Série Warped Glass Masks, až na pár kousků šperků, které vznikly již předtím, byla v podstatě prvním krokem ke vzniku objektů, které můžete vidět na výstavě. Jejich nevýhodou je, že se nedají prakticky nosit, buď jsou natolik křehké, že si je ze strachu na sebe nikdo nevezme, nebo jsou stále někde nějaké střípky a jehličky, které nikdo nechce mít zapíchané v obličeji nebo kdekoli jinde na těle. Ať už jde o masky či šperky, byla bych ráda, kdyby byly nositelné a nestaly se pouhým artefaktem, na který se bude prášit.

Ukázka z projektu Warped Glass Masks

Zatímco starší generace sklářů se obrací k malbě, protože výroba skleněných artefaktů je pro ně čím dál dražší a složitější, mnoho mladých malířů, sochařů, designérů a výtvarníků z jiných oborů se víc a víc zaplétá se sklem. Vy ke „zběhnutí“ od skla zatím nemáte důvod, těžký proces a management výroby skla zvládáte bravurně a úspěšně. Přesto ale bohatý rejstřík vašich dalších výtvarných oborů (malba, kresba, šperky) svědčí o tom, že na některé vaše projekty sklo nestačí a že k ztvárnění vašich nápadů je zapotřebí i jiná entita nebo jiné médium. Co pro vás tyto obory znamenají? Je to hledání nového, experiment, odpočinek nebo tříbení myšlenek a příprava na další sklářské dílo?
Práce se sklem je fyzicky i psychicky náročná, někdy i finančně. Věřím tomu, že po nějaké době může být člověk vyčerpaný. Malování a výroba drobnějších věcí jsou určitě pohodlnější, a každý si občas potřebuje odpočinout. Já práci se sklem, nejčastěji v zimních měsících, prokládám hlavně malbou, kdy nepřemýšlím nad technologií, tvarem, materiálem, ale nad kompozicí a nad tím, jakou barvu použiji, a nechám se unášet...  je to jiný druh myšlení. Odpočívám u toho, a jak říkáte, tříbím si myšlenky. Občas mě napadne, jak ve skle pokročit s tím a oním, nebo dostanu úplně jiný nápad. Je to jako s běháním – když běhám, nemám v uších sluchátka, poslouchám dění okolo a nořím se do vlastních myšlenek, čistím si hlavu. Když maluju, je to stejné. Vypnu.

Dalším vaším TOP projektem je kolekce šperků Little Touch of Africa, odkazující – použitím přírodních materiálů (zvířecí srst a kůže, zuby, drápy, kosti, lebky, peří, části rostlin, trav a semen) – na výtvarnou kulturu se zcela jinou estetikou a také na animistické kulty tradičních společností. Jak mohou tyto animistické reminiscence obstát ve světě moderního designu a především módy? 
Myslím si, že z této minulosti v současné módě i umění hodně zbylo – neustále odkazujeme na minulost, neustále se vyrábějí šperky z peří, máme kostěné knoflíky, věci ze slonoviny jsou stále populární, o kůžích ani nemluvě. Jde o exotické kousky, které budou pro lidstvo stále lákavé. Bohužel se z těchto materiálů stalo zboží ve světě, v kterém lidé neznají etické hranice. Ale materiály a tradiční kultury Afriky nám mají hodně co nabídnout, jejich masky a šperky jsou dokonalé samy o sobě. Jsou drsné a zároveň mají svůj nenapodobitelný půvab.

Jeden ze šperků z kolekce Little Touch of Africa

Umění je jednak „umění,“ jednak „zboží“, a to buď jako investice, nebo prostá „spotřeba“, tedy konzum, který má opět mnoho konotací, většinou nikoli lichotivých. Co by člověk jako příjemce a „spotřebitel“ umění měl od umění chtít, aby se konzumu vyhnul?
Určitě originalitu a jedinečnost. Umělecký kus je neopakovatelný.

Milan Knížák v rozhovoru pro časopis Echo24 (č. 39, září 2017) řekl: „Umění a tvůrců je příliš mnoho. Umělci se chtějí zviditelnit, ale nemohou uspět, protože se dopředu ví, že všechno je možné.“ Má podle vás Milan Knížák pravdu? Je v umění všechno možné? A opravdu se ví všechno dopředu?
Některá témata se začínají opakovat nebo už se opakují. Něco se může zdát již vyčerpané nebo překonané. Přesto si myslím, že stále existují cesty, které vedou kousek dál nebo vedle, jen je najít – a hned je to o něčem jiném. Hodně také záleží na oboru, kterému se člověk věnuje. Něco jiného je to ve skle, kde se bez dodržování technologických postupů neobejdete, a něco jiného v konceptuálním umění, performanci nebo happeninzích, které mohou sahat až na hranice lidských možností. Navíc je snazší jimi na sebe upozornit, i když to nemusí být tím hlavním cílem, což dokázala již Marina Abramovič nebo teď nedávno Jacqueline Traide. Slavné performance se sklem dělal například pan profesor Vladimír Kopecký. Uvidíme, třeba se někdo jednou vydá v jeho šlépějích. Tedy zpátky k vaší otázce – v umění se něco ví dopředu, a zároveň můžete čekat opravdu cokoli.

A Milan Knížák ještě v jedné citaci z téhož rozhovoru: „Umění v dnešní době ztrácí výlučnost a stává se politickým plakátem nebo zbytečnou provokací.“ Je to takhle špatně? Nebylo umění vždycky tak trochu politikum a provokace? Co boření společenských bariér a zrod nové doby, například vytvořením nových uměleckých stylů a nové estetiky? Novátorství a provokace – není právě tohle výsostnou doménou umění?
Umění se dá použít k čemukoli. To je jeho výsada, ale dá se také zneužít. Je to dvousečná zbraň. Lidé se za umění často schovávají. V dnešní době je těžké říct, co je ještě umění, a co už ne. Dnes může být umělec každý, kdo si vzpomene, aniž by měl v tomto oboru jakékoli vzdělání, kdo má peníze nebo se zviditelnil v jiném oboru, stejně jako jsou všichni fotografy a grafiky jen proto, že mají v ruce foťák a doma počítač. Neházím všechny do jednoho pytle, i lidé bez vzdělání v konkrétním oboru mohou mít talent a skvělé nápady. Dá se to brát i jako výzva dnešní doby, jako výzva k novátorství nebo inovátorství. Každopádně uměním se stále provokuje a vždycky to tak bylo, pomocí umění se stále vymýšlejí nové věci, směry a styly. Kdyby to tak nebylo, umění by ustrnulo na mrtvém bodě.

Co vás z dědictví výtvarného umění dob minulých dokáže, jak se říká, „dostat do kolen“? Je to umělecký směr nebo styl, osobnost a dílo zcela konkrétního umělce, abstraktní a filozofické otázky, které umění dokázalo vyřešit nejlépe, nebo něco zcela jiného?
Vždycky mě fascinovalo řemeslo a architektura, což jde ruku v ruce. Hlavně gotické katedrály, jejich výška, stabilita, vitráže, prostory, chrliče a další výzdoba, stejně tak renesanční stavby, třeba kupole. Dodnes mě fascinuje, jak dokázali postavit tak pozoruhodné stavby bez technických vymožeností, jakými teď oplýváme my. 

Připravila: Marie Kohoutová, úvodní foto: Tomáš Princ, foto objektů z výstavy Sui generis: Gabriel Urbánek, další foto: archiv Zuzazany Kubelkové


► Zaujalo Vás toto téma? Čtětě dál.

V novém papírovém vydání magazínu Material Times jsme pro vás připravili rozhovor s Petrem Stanickým a Klárou Horáčkovou. Vedle fotoreportáže z huti, kde pracuje Martin Strnadel, najdete v magazínu i esej Sylvy Petrové, která se zamýšlí nad sběrateli současného umění a designu. ► Pořidíte v e-shopech, Praze, Brně, Liberci, Slavonicích, ve Zlíně a v Plzni.

23. 11. 2017

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.