CZ / ENG

Všímáme si

V centru Prahy zakotvila Liederhausova sklářská pícka. Je příruční i mobilní

Laická veřejnost i profesionálové mohou využít kapacity pojízdné sklářské pícky, která je k dispozici na Letné. V Praze žádné podobné místo není. Když si designéři nebo studenti z pražské UMPRUM chtějí vyvzorovat svoje návrhy, musí jezdit do skláren mimo hlavní město a přizpůsobovat se tamnímu provozu. Volná sklářská tvorba bez vlastního ateliéru je ještě problematičtější. To se nyní mění.

V centru Prahy zakotvila Liederhausova sklářská pícka. Je příruční i mobilní

Text: Kateřina Zvelebilová, Foto: Josef Horák, archiv Ateliér Z


for English click here

Za pojízdnou sklářskou píckou stojí Miroslav Liederhaus, původní profesí umělecký kovář, který se rozhodl pracovat i se sklem a tyto dva materiály osobitě spojovat. „Začalo to tak, že chtěl táta jet na vánoční trhy do Německa a prodávat sklo. Zároveň chtěl ale na místě i tavit a foukat, aby show přitáhla zákazníky,“ vypráví Liederhausův syn Štěpán, který na vývoji mobilní huti spolupracoval. „Předělali jsme kovářskou výheň, zezačátku to byl docela punk – jen čtyři šamotové cihly a v nich sklo.“

Během dalších pěti let vyvinuli pec do nynější formy. Ta je nyní efektivnější, váží asi sto osmdesát kilogramů, takže ji uzvednou dva lidé a v případě potřeby ji naloží do auta a převezou. Součástí zařízení je i chladicí pec, takzvaná tamprovna, kde sklo ve zbytkovém teple pomalu řízeně chladne, tak aby nepopraskalo. K provozu mobilní huti je potřeba jen plynová bomba a přípojka elektřiny. „Dokonce by se to teoreticky dalo zapojit na autobaterii, takže můžeme založit huť na volné louce,“ nastiňuje Štěpán Liederhaus variabilitu provozu.

„Vyrobili jsme jich už asi jedenáct, některé i do zahraničí, jiné zase pro větší sklárny, které si mohou v takové malé peci rozdělat třeba jinou barvu skla. Jednu mají i v Anníně, kdysi obrovské sklárně,“ říká Liederhaus mladší. Uvést Annín do provozu v původním rozsahu by byla dnes obrovská a velmi nejistá investice. S Liederhausovou píckou je dnes v šumavské sklárně možné pod tradičním jménem vyrábět v malém objemu nebo pro potřeby turistického ruchu demonstrovat řemeslo.

Sklářská výtvarnice Barbora Tydlitátová vzpomíná: „V Anníně jsme se na letních brigádách s touto píckou hodně vyřádili. Neříkáme jí jinak než Liederhauska. Je to pícka, která má své limity. Nelze na ní například realizovat větší kusy, sklo lze tavit jen ze střepů, nikoliv z kmene, a teplota skla je občas kolísavá.“ Tydlitátová dodává, že vedle mobility je obrovskou výhodou tohoto zařízení i možnost přerušovaného provozu. „Díky tomu hutní zpracování skla může přesahovat do hobby roviny. Můžete si ji občas zapnout, pohrát si se sklem, vytvářet malé série. Určitě tak nelze dělat veškerou práci, ale myslím, že českému prostředí možnost hry se sklem náramně svědčí.“

Do pražského Ateliéru Z v Malířské ulici přijedou Liederhausovi podle potřeby a domluvy, vše záleží na konkrétní objednávce a práci. „Nejvíc by mě bavilo, kdyby se několik studentů uměleckých škol složilo na celý den a já bych se jim věnoval, buď je něco učil, anebo vyráběl věci podle jejich návrhu,“ říká Štěpán Liederhaus s tím, že podobnou spolupráci už zažil v otcově dílně v Želízech u Mělníka. Huť je ale přístupná i zájemcům mimo obor. 

Veřejnosti je Ateliér Z otevřen přibližně jednou za měsíc, během odpoledne a večera mohou zájemci sledovat foukání a ruční tvarování skla, koupit si hotový výrobek nebo si ho na místě nechat vyrobit podle svého vkusu a návrhu. „Nedávno jsme tu měli kurzistu, třináctiletého kluka, který přišel za tátou a řekl, že chce být sklářem, tak jsme spolu hodinu a půl vyráběli,“ popisuje zkušební workshop pro ty, kteří se se sklem chtějí seznámit.

21. 7. 2019

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.