Jak to vidí
Filip Koubek: Luxus na Marsu
Jsme zakonzervovaní v plechovce jako stvořené pro nějakého obřího tuňáka. Už přes deset dní. Už se tu dokážeme, přes všechny nástrahy, pohybovat i po tmě. Víme, jaký zvuk vydávají jednotlivé systémy a jaká část stolu bude osvětlena kulatými okny v průběhu dne. Už to tu bereme za svůj prostor. Tak moc si člověk dokáže zvyknout za pár dní. Když si ale člověk na něco zvykne v horizontu let, stane se z toho skoro standard. A o to bolestnější pak je, když o některé standardy přijde.
-
Pozemšťané hrající si na Marťany v Utahu (foto: Filip Koubek)
-
Filip Koubek se do projektu RAR Crew135 dostal jako náhradník.
-
Cílem mise v simulátoru MDRS je identifikovat kritické scénáře, které by mohly překvapit astronauty při pobytu na Marsu. (foto: Filip Koubek)
-
Mars v Utahu provozuje společnost The Mars Society. (foto: Filip Koubek)
-
Na stanici se posádky pravidelně střídají, v únoru byla převážně česká. (foto: Filip Koubek)
-
Vesmírné jevy mezi nebem a zemí. (foto: Filip Koubek)
-
Sušené jídlo (foto: Filip Koubek)
-
I na Marsu je prostor pro osobní hygienu. Luxusní? (foto: Filip Koubek)
-
Humans to Mars mission! (foto: Filip Koubek)
Tady, v bílém válcovém Habitatu o dvou podlažích, to člověk cítí ještě silněji. Zkuste si redukovat životní potřeby na řekněme životní minimum. Postel? Luxus. Teplá sprcha, soukromí? Luxus. Čerstvá zelenina, maso? Jakbysmet. Ticho, prostor, čerstvý vzduch? Různí lidé, internet, dostatek slunečního světla? Luxus.
Luxus anebo nutnost? Zkuste se o ně připravit, pak uvidíte. Když člověk přijde o nějaký ze svých dlouhodobých standardů, pozná, že to vlastně není jen tak samo sebou, ale že jde o luxusní zboží. Moje dnešní dvouminutová sprcha, kterou máme v této délce povolenou jednou za tři dny, byla skvělá. Máme tady i malá neotvírací okna, takže vidíme slunce. To všechno jsou položky, které nemusí být samozřejmostí, a musíme si jich vážit.
Jsme v Utahu, což je překrásný stát uvnitř Ameriky. Jenže jsme v Habitatu. Ten má jednu společnou místnost pro stravování, práci i socializaci a od pracovní desky do kuchyně je to opravdu jen pár kroků. „Největší luxus tady je určitě kuchyň. Je plně zařízená a dobře vybavená,“ říká pěstitelka zeleniny v kosmických podmínkách Lucie Poulet, která před několika dny pekla ze sušených surovin narozeninový koláč. „A pak ještě toaleta, sice se čas od času ucpe, ale jinak je to určitě luxus,“ dodává specialistka vesmírného skleníku.
Do společného prostoru vedou jedny super příkré schody z laboratoře a šestice dveří z miniaturních kabin. Ta, která patří veliteli, disponuje oknem, ale v ostatních je bez umělého osvětlení hluboká tma. Z jedné právě vystupuje vědecká novinářka žijící v Londýně, Tereza Pultarová. „Mně tady nejvíc chybí měkká postel. Na karimatce se pořádně nevyspím,“ říká. Palubní vědkyni Elif Oguz zase nejvíc vadí hygienické zázemí, ve kterém se musí šetřit vodou: „Schází mi neomezená sprcha, dvě minuty jednou za tři dny jsou málo. I záchod je tu špatný.“
Vesmírný architekt Ondřej Doule vidí otázku zbytnosti a luxusu zase jinak. Přestože jako velitel skupiny obývá jedinou ložnici s oknem, nejvíc mu schází prostor. Za luxusní považuje v Habitatu výhled ven. Elif oponuje: „Podle mě je největším luxusem tady to, že každý máme svou místnost.“
Přemýšlím o tom, kde je vlastně hranice mezi nezbytností a luxusem, a nenacházím jasnou odpověď. Rozhodně ale za to stojí se občas vzdát některého ze svých standardů, abychom opravdu poznali jeho hodnotu. Pokud do toho jdeme dobrovolně, nemůžeme ztratit, jen získat. Tereza si mezitím připravuje snídani. Má naklíčenou čočku a při snídani nám vysvětluje, že to je to nejlepší, co existuje, prostě baby protein. „Jako luxus tady určitě beru tuhle svoji čočku. Počítala jsem s tím, že tu nebude čerstvá zelenina, která je pro mne hodně důležitá. Vzala jsem si tedy svou a naklíčila ji.“
V duchu pokládám otázku sám sobě. Nedostatek soukromí ani většina dalších omezení mi moc nevadí. Hospodaření s vodou podle mě není nijak dramatické. Dá se vydržet i vysoká hladina hluku dopovaná otravným vodním čerpadlem uprostřed obytné místnosti, které po otočení kohoutku vydává nepříjemný řezavý zvuk. A Slunce? Občas k nám tím naším malým kulatým oknem také nakoukne.
Co by mi tedy cestou na Mars nebo při pobytu na něm, který se snažíme simulovat, opravdu hodně chybělo? Asi vítr. Ten symbol volnosti na Zemi, kde můžete jet jen tak do přírody, bez skafandru, jen ve vlněném tričku. Symbol cesty pro námořníky a dobrých časů pro majitele větrných elektráren. Vítr a volnost pohybu, kterou s sebou nese. A co je tady vůbec největší luxus? V tom mám jasno. Internet. Už se těším, jak vám tohle odešlu.
Filip Koubek je fotograf, kameraman a žurnalista. Jako člen mezinárodního týmu Crew 135 se zúčastnil bezpečnostního testu prototypu budoucího obydlí pro vesmírné pionýry, kteří se jednou možná vydají kolonizovat planetu Mars. Pokusná stanice Mars Desert Research Station v Utahu je postavena podle konceptu americké NASA. Její obyvatelé si mohou vyzkoušet na vlastní kůži, jak se ve stísněných podmínkách marťanské stanice jí, spí a pracuje. Kromě toho také zjišťují, jak náročný je pohyb ve skafandru, pokud ji musí opustit.
18. 2. 2014
Aktuálně
►Kryštof Mařatka: Nové světy klavíru
► Evy Eisler – Ochočené nekonečno
► Seminář matériO' Fokus: Trendy a šetrné materiály v praxi 28.11.
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
15. 11. 13:02
Dobrý den, děkuji za další zajímavý článek. Rád bych upřesnil, že v některých z ...
Michael Rada - Recyklovaná jízda: Skateboardy z leteckých součástek i rybářských sítí
18. 10. 16:13
Dobrý den, děkuji za zajímavý příspěvek. Je škoda že autoři nejnovějších publikací, ...
Michael Rada - Řemesla, 1. díl: Proč v Evropě mizejí umělecká řemesla a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna?
20. 9. 14:38
Velice děkuj za "jiný" rozhovor, kromě lásky k materiálu z něj čiší LÁSKA k PRÁCI a ...
Michael Rada - EVA JANDÍKOVÁ: LNU KE LNU